František Loskot
* 9.
2.
1870 Vraclav (u Vysokého Mýta)
† 16.
2.
1932 Praha
Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě (1889) vstoupil do semináře v Hradci Králové; r.
1893 byl vysvěcen na kněze a nalezl své prvé působiště v Jablonci nad Jizerou.
Zde se zapojil do vlastenecké činnosti: stal se členem regionální severočeské Národní jednoty a ve funkci jednatele organizoval četné kulturní akce: v l.
1894–99 přednášel,
pořádal schůze,
agitoval,
sbíral prameny pro pamětní knihu a předměty pro Národopisnou výstavu i pro Pojizerské muzeum.
Obeznamuje se s tamějšími projevy spiritismu a začíná soustavně sledovat časopis české katolické moderny Nový život (vycházel v l.
1896–1907 pod redakcí K.
Dostála-Lutinova).
Příležitostně podniká cesty do Berlína,
Drážďan,
Budyšína,
Ochranova,
Lurd.
R.
1901 odešel z Jablonce do Prahy,
aby mohl pokračovat ve studiu,
a r.
1903 získává doktorát teologie (Svatý Jan Nepomucký).
V Berlíně se ponořil do studia církevních dějin (přitahoval ho zejména historickokritický směr liberální teologie),
ale z finančních důvodů se už po roce vrací.
R.
1904 se značná část českých i moravských kněží hlásila k reformnímu hnutí katolické moderny.
L.
se zapojuje do Jednoty katolického duchovenstva,
která usilovala zlepšit hmotné a právní postavení kněžstva a reformovat církev (1904 na valné schůzi Jednoty přednáší o sebevzdělání kněze po skončení teologických studií),
nezasahovala však do oblasti věroučné a dogmatické.
Šlo jí o zvelebení katolického náboženství a jeho očištění od dobových nánosů,
a také o intelektuální a mravní povznesení národa.
L.
přispívá (většinou pod šiframi) do Věstníku katolického duchovenstva,
tiskového orgánu hnutí,
neboť věřil,
že církevní učení lze přizpůsobit modernímu myšlení; chtěl,
„aby církev opět vstoupila v čelo duševní práce a tím vůdcovství duchů,
k němuž je povolána“,
a naznačoval prostředky,
jak sblížit vědu s církví (Kněz a duch času,
1905).
O rok později konstatuje,
že dobu je třeba pokřesťanštit: „Pokřesťanštit nástroje apostázie: filozofii,
vědu a umění“ (Naše úkoly,
1906).
V dubnu 1907 byla Jednota rozpuštěna a L.
radikálně řeší svůj osobní rozpor mezi nevírou a povinnostmi kněze: v prosinci se vzdává kněžského úřadu,
v lednu 1908 se žení,
r.
1909 vystupuje z církve.
Od května 1908 do zastavení časopisu v r.
1909 rediguje modernistický čtrnáctideník Nezmar,
který „pracoval na zracionalizování náboženství“,
poté se ve svém hledání přiklání k volnomyšlenkářskému hnutí (česká sekce Volné myšlenky se ustavila r.
1906,
filozofickou autoritou a jedním z ideových vůdců se stal F.
Krejčí): náboženství neodmítá,
staví je vedle vědy a podrobuje kritice.
Z tohoto přesvědčení pramenil i jeho zájem o studium srovnávací vědy náboženské.
V červnu 1911 získává doktorát filozofie (Konrád Waldhauser) a na podzim 1911 odjíždí do Paříže; po návratu r.
1913 začíná vlastním nákladem vydávat Knihovnu vědy náboženské (prvním svazkem byl L.
Ježíš Nazaretský).
V l.
1909–14 byl redaktorem volnomyšlenkářských časopisů Volná myšlenka a Volná škola (oba časopisy vycházely od r.
1905,
od r.
1908 vydávala Volná myšlenka ještě časopis Havlíček a od r.
1911 Neruda); dostává se tu do kontaktu s F.
Krejčím,
O.
Pertoldem,
T.
Bartoškem,
G.
Tichým ad.,
v knižnici Volné myšlenky vydává většinu svých prací z českých kulturních a náboženských dějin.
Ve Volné myšlence viděl uskutečněný program českobratrské tradice: „Český bratr je volný myslitel v rámci své doby“ (Čechové a církev katolická).
R.
1916 vstoupil do redakce agrárního Večera,
od r.
1924 byl redaktorem Venkova.
L.
pohled na náboženství se blížil přístupu nábožensko-dějinné školy.
Cítil názorovou spřízněnost s francouzským modernistou A.
Loisym,
exkomunikovaným v r.
1904: prvotní křesťanství,
bibli i církevní dogmata chtěl studovat historicky,
odmítal Ježíšovo božství,
se zvláštní úctou však přistupoval k Ježíši-člověku.
Pavla z Tarsu pokládá za vlastního tvůrce náboženské soustavy,
vytvořené z myšlenek židovství,
křesťanství a orfismu (Pavel z Tarsu,
1924).
Ve spise Na zříceninách chrámu (1923),
svědčícím o L.
religionistické erudici,
již nevěřil,
že by byla možná renesance starého náboženství; předvídal zánik církve,
jejíž učení se vzdalovalo soudobým potřebám,
a přemýšlel,
co vznikne na troskách staré kultury.
Nový chrám bude podle L.
spočívat na sloupech lidského poznání a bude se v něm hlásat zvěst o bratrství všech lidí.
(Touto koncepcí „nového náboženství“ se přibližuje podobným pokusům O.
Kunstovného,
E.
Svobody,
K.
Pelanta,
F.
V.
Krejčího,
R.
Máši a L.
Kunteho.)
Bibliografie (z díla):
◦
(anonymně) O poddanství a robotě lidu selského,
1908;
◦ Konrád Waldhauser,
řeholní kanovník sv.
Augustina,
předchůdce M.
J.
Husa,
1909;
◦ Čechové a církev katolická,
1909;
◦ Bezženství kněžské a jeho dějiny,
1910;
◦ Milíč z Kroměříže,
otec české reformace,
1911;
◦ O indexech zakázaných knih.
Index římský a index český,
1911;
◦ Král Václav IV.,
1911;
◦ M.
Matěj z Janova,
1912;
◦ Bratr Řehoř,
1912;
◦ Ježíš Nazaretský,
1913,
2.
rozš.
vyd.
1922;
◦ Náboženství izraelské,
1914;
◦ Posmrtný soud v bájesloví různých národů,
1914;
◦ Církevní sněm kostnický,
1914;
◦ (Frant.
Vratislav) Mistr Jan Hus,
1915;
◦ Na zříceninách chrámu.
Kapitolky o náboženské krisi,
1923;
◦ Pavel z Tarsu,
myslitel a dobyvatel,
1924;
◦ Jan z Mýta.
Bible,
1924.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Rozhledy po filosofii náboženství,
ČM 1912;
◦ Kněz a duch času,
Věstník katolického duchovenstva (VKD) 1905;
◦ Naše úkoly,
VKD 1906;
◦ Morálka stará a nová,
Volná myšlenka (VM) 1908–09;
◦ Milíč z Kroměříže,
VM 1910–11;
◦ Inkvisice,
Kníže Václav,
Havlíček 1910–11;
◦ Počátky křesťanství,
Mistr Jan Hus,
Jak vznikl církevní stát,
Kristus,
Kostnice a Basilej,
Havlíček 1911–12;
◦ Od reformace k Volné myšlence,
VM 1911–12;
◦ Česká reformace,
Manželství biskupa Bossneta,
M.
Matěj z Janova,
Havlíček 1912–13;
◦ Úvahy biblické,
VM 1913–14;
◦ Z dějin křtu,
Apoštol Pavel,
Mistr Jan Hus a naše doba,
Víra v život pozemský,
Velikonoce,
Havlíček 1913–14.
Literatura:
◦
A.
Loskotová: Dr.
F.
L.,
kněz,
novinář,
učenec,
člověk,
1933.
hp